​​Návštěva Ateliéru Frank

Jakmile vstoupíte do studia manželů Frankových, je vám jasné, že každý moment bude stát za dokumentaci. Po vytažení telefonu je vám ale v mžiku velmi kulantně doporučeno, abyste ho zase vrátili zpět do kapsy, jelikož fotografie není možné z bezpečnostních důvodů sdílet. O to víc si ale začnete uvědomovat, že jste obklopeni významnými uměleckými díly. Zda ovšem stojíte vedle zručně zhotovené kopie v hodnotě několika tisíc korun, nebo originálu o mnoho řádů výše, je klíčová otázka, doslova za miliony. A také hlavní důvod, proč se právě na Frankovi obracejí potenciální kupci umění, investoři nebo umělecké instituce, jako jsou například aukční síně.

„Ve veřejném prostoru se stále objevují kauzy s padělanými obrazy a ještě mnohem více se jich neustále prodává,“ upozorňuje na nepříjemný fakt David Frank. „Bohužel se tuto situaci zatím nedaří nijak uspokojivě řešit, takže se můžeme jen těšit na záplavu obrazů s pochybným původem. Na druhou stranu již máme dost dobrou představu o podobě těchto prací a o práci padělatelů, takže oddělení zrna od plev je poměrně snadné. Když panuje nejistota, nastupuje brainstorming, kdy s kolegy dáme hlavy dohromady a společně prozkoumáme více obrazů. Proto jsme s dalšími odborníky z oboru založili ústav Trinity Art Research, který je prvním svého druhu u nás, a zabývá se cíleně pravosti obrazů a jejich průzkumem. Sdružuje restaurátory historiky umění a laboratoře.“

Vícefaktorové ověření představuje nedílnou součást procesu hodnocení uměleckých děl v ateliéru a je jednou z jeho největších devíz, zároveň by ale mělo být standardem u komplikovaných a cenných děl. David zdůrazňuje, že spoléhat se pouze na uměleckohistorickou analýzu, která je nejlevnější a tudíž nejčastější, je leckdy nedostatečné. Zejména pokud se jedná o případ, který je předmětem zkoumání českých soudů, jež pouze tento subjektivní pohled neuznávají. Právě zde přichází na řadu expertíza založená na rentgenové a chemické analýze uměleckého díla, zvláště není-li jasná provenience, čili původ uměleckého díla. Ten je vzhledem k historii České republiky nezřídka považován za největší problém.

Padělky výtvarných děl jsou stejně staré jako obchod s uměním. Anebo tak stará jako sběratelství. S tím nic nenaděláme. Rozšiřuje se nám ale pole možností, jak se dobrat určení, zdali se jedná o originál nebo padělek. Samozřejmě zásadní je dokumentace děl v historických katalozích výstav nebo doklady z rodiny sběratelů. V České republice mohlo dojít během konfiskací ať ze strany nacistů nebo komunistické strany, ke ztrátě dokumentů, a tím i identity výtvarných děl. „Určitě je dobré nevyhazovat staré kufry s korespondencí,“ říkají s žertem restaurátoři; na druhou stranu ale musíme být maximálně obezřetní na falešnou historii děl, jaká je například často dokládána různými razítky na zadní straně obrazů. Vše je nutné ověřit, třeba jestli k razítku také existuje patřičná evidence z výstavy, kde měl být obraz vystaven. Příběh obrazu je pokaždé jiný a často se odkryje poměrně zajímavý kus historie. Jsou ale i velmi kuriózní anomálie, kdy vymazání signatury z obrazů někdy prováděli sami členové státní umělecké instituce jako preventivní opatření, aby nedošlo k zabavení cenného uměleckého díla. Taková díla, ač originály, proto dodnes zůstávají nerozpoznána a jejich znovuobjevení tak přináší dvojnásobnou radost.

Na závěr David dodává: „…vždy je pozitivní, pokud se do historie umění podaří připsat nového pěkného Slavíčka, Mánesa nebo Kubištu, který by jinak zůstal zastrčený a jeho původ nejistý. To mě vlastně na mé práci těší nejvíc, tato nová setkání.“