Minimalismus na přeplněných stěnách

Dorothy a Herbert se potkali v roce 1960, dva roky nato se vzali a zahnízdili v New Yorku. O umění se začali zajímat ještě před svatbou: tvořili výtvarná díla a trávili čas studiem dějin umění. Brzy však usoudili, že jejich umělecké ambice převažují nad jejich schopnostmi, a rozhodli se proto zaměřit výhradně na sběratelství. První dílo si pořídili k oslavení zásnub – byla to keramická váza od Pabla Picassa. Brzy po svatbě následoval další kousek, tentokrát malá plastika Johna Chamberlaina vytvořená z částí havarovaných aut. O tento typ umění tehdy nikdo nejevil zájem. Na vzestupu byly zejména pop art a abstraktní expresionismus, jejichž díla měla pro manžele Vogelovi příliš vysokou cenu.

Dohoda Dorothy a Herberta byla jasná: plat za práci v knihovně poputuje celý do umění. S touto myšlenkou se vydali do newyorského studia tehdy začínajícího umělce Sol LeWitta a domů si odnesli jeho vůbec první prodané dílo. Stejně jako to vyšlo u Chamberlaina, i v tomto případě se Vogelovým podařilo předpovědět úspěch umělce. Sol LeWitt se později stal jednou z nejvýznamnějších tváří minimalismu a konceptuálního umění a je často označován za jeho zakladatele.

Manželé Vogelovi v budování své sbírky nadšeně pokračovali. Přes den se věnovali práci a večer navštěvovali galerie a ateliéry. Tyto dva životy od sebe oddělovali natolik, že jejich přátelé a kolegové neměli ani tušení, že v jejich jednopokojovém bytě vzniká jedna z nejdůležitějších sbírek minimalistického a konceptuálního umění.

Postupem času si Vogelovi začali uvědomovat, že byt, který navíc obývali s osmi kočkami, začíná být pro jejich sbírku příliš malý. Začali se proto potkávat s kurátory a diskutovat o možnostech darování uměleckých děl. V 90. letech bylo z jejich bytu převezeno všech 2400 uměleckých děl. Většina skončila v Národní galerii ve Washingtonu, zbývající díla rozdělili v rámci projektu 50 x 50: jedno muzeum v každém z 50 států USA obdrželo 50 uměleckých děl. Ačkoliv se manželé Vogelovi mohli snadno stát milionáři, kdyby se rozhodli tuto neobyčejnou sbírku prodat, bylo pro ně důležitější, aby umělecká díla těšila co nejširší publikum tak, jak těšilo je samotné.